Slevový program

Žákyně starší: turnaj v Blansku pohledem rodiče

SK Joudrs, softball, Praha

Ženy A: Postupujeme do finále Extraligy žen

ZMĚNA VSTUPU DO AREÁLU

Ženy A: Patříme mezi evropskou špičku, z Premiere Cupu jsme přivezly bronz

4. ročník Mezinárodní Joudrs Cup U17

Spolupráce s Českou pojišťovnou

Nadhazovací lekce pro všechny úrovně s Alyson

Angličina s Alyson pro rodiče Mikro

Anglická konverzace s Alyson rodilou mluvčí

Nadhazovací kemp s Alyson

Slevový program pro členy klubu a jejich rodinné příslušníky

A jsme tady…. Čtvrté kolo II.ligy starších žákyň zavedlo její účastníky ve dnech 17. a 18. června 2017 do města úhledně sevřeného dvěma zalesněnými hřebeny kopců, mezi nimiž protéká řeka Svitava, a trochu hyzděného spoustou panelových domů různých velikostí, tvarů a barev, tedy do Blanska.

Kolona celkem sedmi vozů přepravujících starší i mladší družstvo vyjíždí už v 6:30 hodin od našeho domácího hřiště. Cesta měřící více než 230 km proběhne naštěstí bez komplikací. Ve zdejším vkusně zařízeném areálu s poměrně velkou tribunou a obvyklým restauračním klubem budeme tedy trávit dva dny. Na poslední chvíli se dovídáme o změnách v rozpisu turnaje. Nedorazili Hroši z Havlíčkova Brodu a ani náš plánovaný soupeř ze Dvora Králové. Zdejší rozhodčí si proto nejspíš úlevně vydechli ;-) a naše turnajová skupina se tím zúžila na pouhé čtyři účastníky. Nevadí, se soupeři si poradíme a ještě se stihneme trochu rozhlédnout po Moravském krasu.

Únavu z cesty vyhánějí děvčata rozcvičkou. Musí být důkladná, protože zahajujeme proti SaBaTu. Všichni čekáme, že výsledek tohoto zápasu bude klíčový pro naše umístění ve skupině i v celém turnaji. No, kdybychom tak tušili…. Do boje jsou vyslány Amálka na nadhoz a Maki S. na kečru sehrané už z předchozích turnajů a doplněné spolehlivě obsazeným polem. I lavička jako vždy žije a dýchá s děvčaty na hřišti. Začátek je opatrný, žádná bodová přestřelka se nekoná. Podstatné ale je, že náš nadhoz funguje bezchybně. Těch pár drobností s přehledem posbírá pole, soupeř se tak na mety vůbec nedostává. A v útoku se nám začnou trousit bodíky. Ne moc, ale stačí to. Nejprve (už si nevzpomínám..), potom ( ach, ta paměť..) Zlomem se zdá být, když se Maki S. povede třímetový odpal, jímž stáhne další dva body na průběžných 5:0. Sama už ale doběhnout domů nestihne. Hned v následující směně se ale objeví drobné problémy v souhře nadhoz – kečr. Na trávu nejsou děvčata moc zvyklá a pár míčů lovíme u plotu. Díky tomu se soupeř na mety přece jen dostane, nějaké ukradne a nakonec zaznamená i tři doběhy. Vlastně bez jediného pořádného odpalu. Tento jejich nástup konečně utínáme a pak rychle přidáváme šestý bod. Teď ještě zvládnout dohrávku. Duo nadhoz – kečr se vrací ke svému vysokému standartu, jeden drobný odpal sice soupeři povolí, ale míč je na první metě výborně střežené Barčou R. včas. Konec! Holky se objímají, je čas slavit. Zbývající soupeře ve skupině bychom snad měli zvládnout. Náš obrovský omyl se však touto úvahou pouze prohlubuje….

Přibližně po hodině nastupujeme proti týmu z Kunovic. Dobře ho známe z předchozích utkání. Snaživý, zlepšuje se, ale když soustředěně (význam toho slova pochopíme až dodatečně) zahrajeme to, co umíme, neměl by se objevit žádný problém. Ani když fouká hodně studený vítr a schyluje se k dešti. Týna Horáčková na nadhozu a mrštná Ondra na kečru podepřené pohotovým polem skvěle plní zadání trenérů a brzy vedeme. Řešit se tak nejspíš bude jen skóre. To se zastavuje na hodnotách 10:0. Výborně, úkol splněn. Přispěla k tomu bodově vedle dalších holek i Kája N., zatímco Kačka K. tým podporovala jen z lavičky, kde se těžce trávila předchozí oběd. Obloha tmavne, dešťové kapky houstnou a řeší se program na zítřejší dopoledne, jímž by vedení týmu zkrátilo děvčatům čekání na předpokládané finále.  

Dnes ještě musíme zvládnout podvečerní zápas Ledenicemi. Utkání s nimi většinou provází přátelská atmosféra, naše děvčata se mezi zápasy starají o jejich nejmladší hráče, necítíme potřebu zatěžovat jejich zápasovou bilanci nějakým strašlivým skóre. Jen aby té pohody nebylo až moc… Prvním signálem je míč nešťastně tečovaný při rozcvičce rovnou do tváře Maki V. Statečně zadržuje slzy, vyplachuje trochu krve z úst a starostlivé Jitce ukazuje (naštěstí) drobnou ranku na sliznici. Holkám to neubírá na dobré náladě, s chutí a s úsměvem nastupují a doufají, že se podaří zápas rychle rozhodnout. Pak už by se mohly schovat před tím otravným deštěm. Zvedá se tak opona nečekaného dramatu. Nadhazující Kája D. a chytající Kája T. se trochu hůř sžívají s těžkými podmínkami způsobenými počasím a soupeř naprosto nečekaně čtyřikrát boduje. Při dohrávce směny mu ale oplácíme tím samým. Obavy se zdají být zažehnané, teď už snad vše půjde podle našeho plánu, zvláště když v další směně obě Karolíny soupeře k ničemu nepustí. Chvilkové soustředění rázem opadá a týmu se vrací rozverná nálada z úvodu utkání. Jenže ani my na pálce tentokrát nic zajímavého nepředvedeme. Naše holky proto znovu vybíhají do pole ve snaze vrátit se co nejdříve do útoku. Soupeř na pálce střídá čahouny se skřítky a rychlé změny velikosti strajkzóny náš nadhoz trochu rozptylují. Tonda vytuší hrozící nebezpečí, vydá se pečlivě otírat balóny zmáčené deštěm a trávou a takto osušené je podává ke hře. Vysušit celé hřiště však nedokáže. Stále častěji proklouzávají vlhké míče po trávě nasáklé vodou a míří až k plotu vzdálenému v tu chvíli stejně jako odvrácená strana vesmíru. A soupeř začíná vršit doběhy. Jeden, dva, tři… Voda se teď leskne i v očích nešťastné a přesto bojující kečerky. Jak to říkala Julia Roberts v roli Pretty woman na té nepovedené obchodní večeři? Pohotový číšník tehdy chytil porci letící z jejího talíře… Aha, už vím. Bylo to : „… svině klouzavý !...“ Také pole se v tu chvíli potýká s obrovským kopcem smůly. Barča C. o pár centimetrů nedosáhne na nijak prudký odpal podél čáry,  jindy spolehlivé Týně zase klouže míč v ruce a příhoz na metu se tím o rozhodující zlomek vteřiny zpozdí. Děvčata jsou zjevně zaskočena, sice se stále povzbuzují, ale nervozita jim teď svazuje ruce i nohy. Čťyři, pět, šest…. Šest doběhů si připíše soupeř a milosrdné pravidlo o maximálním počtu bodů za směnu nás posílá na pálku. Teď. Teď to konečně přijde. Musí. Soupeř nenadhazuje nijak rychle, nad metu padají samé obloučky, které mu jindy posíláme daleko za záda. Holky nečekají na komfortní nadhoz, statečně a zároveň zbrkle se snaží odpálit každý míč, který letí alespoň přibližně jejich směrem. Barča C. se pořádně trefí, míč vyletí vysoko a místo do nedaleké řeky zamíří přímo do rukavice překvapené polařky soupeře. Báru o chvilku později napodobí Týna odpalem míče, který jí zrovna prolétal kolem ucha… Když konečně dostaneme při dvou autech dva běžce do skórovací pozice, zastaví je těsný, těsňoučký aut na první metě. „Do pr….“, uleví si v tu chvíli potichu všichni naši příznivci bez ohledu na jejich věk. To je neuvěřitelné. Tonda zkouší trochu okysličit sestavu a ostatní usilovně počítají. My jsme porazili SaBaT, ten zase porazil Ledenice a Ledenice patrně porazí nás. Hm, hm… Vzlykající Káju T.konejší náruč spoluhráček. Dochytat jde Maki V.  Přesto se soupeři podaří ještě jeden šikovný odpal. Jejich hráčka upaluje kolem hřiště a z pohledu naší lavičky obloukem míjí druhou metu, zastavuje se až na třetí. Tam byla podle mého názoru autována, verdikt rozhodčího je ovšem opačný. Uznávám, bylo to těsné, mohlo se to z různých úhlů jevit rozdílně. Naše lavička – zcela výjimečně – oslovuje rozhodčí a poukazuje spíše na problém s druhou metou. Rozhodčí váhá, je na hřišti sama, těžko jí můžeme něco vyčítat. Je tedy oslovena dotčená hráčka a ta…. Tvrdí, že vše proběhlo v pořádku, do očí se nám ale nedívá. Tým akceptuje rozhodnutí a mně se vybavuje podobná scéna z jarní ligy kadetek (rozhodčí nám chtěl ve vyrovnaném zápasu přiznat metu zdarma po zásahu nadhozem do nohy pálkařky. I já jsem byl přesvědčený, že k zásahu došlo, nestál jsem dál než tři metry. Naše děvče – už nevím, které to bylo – však bezelstně rozhodčímu k jeho dotazu vysvětlilo, že stačilo uskočit a míčem tedy zasaženo nebylo…) Soupeř pak posouvá skóre na šokujících 12:4 a dopočítáváme se ke špatné zprávě. Tento výsledek nás patrně srazí na třetí místo ve skupině. Máme samozřejmě zájem o dohrávku, i když už je skoro tma a zápas otočit nelze. Každý bod může být důležitý. Holky se zběsile ohánějí po všem, co se v jejich dosahu pohybuje vzduchem. Nechtějí se smířit, nemohou uvěřit. Stejně jako všichni kolem. Znovu a naposledy se dostáváme na třetí metu a znovu nám následující těsný aut na první metě ukazuje stopku. Tentokrát definitivní. Déšť chladí naše rozpálené a sklopené hlavy, zatímco slavící soupeř ho nejspíš nevnímá. Ledenickým jejich úspěch nakonec přejeme. Důležité je, že nás zdobí skalp SaBaTu a to trochu mírní zklamání holek. Třeba jsme se ve výpočtech nějak spletli a ještě to dobře dopadne.

Rychle řešíme transport na večeři. Blízká restaurace je nabitá snad všemi týmy turnaje, budeme tedy muset čekat, než nás personál obslouží. Část dospělých zatím odváží věci obou našich týmů do nocležiště.  Vybrána byla tělocvična jedné z místních škol. Trochu tápeme při jejím hledání, ale daří se přemístit věci včas a v suchém stavu. Pak honem zpátky vyzvednout ty naše poklady.

O průběhu noci mám jen zprostředkované informace, nocoval jsem ve Sloupu vzdáleném asi 15km, jinde jsem už místo nesehnal. Takže jen z doslechu vím, co zažil tým z Trnavy. Ti se uložili v jedné místní ubytovně, kde jim dělala společnost skupinka levných pracovních sil patrně ze země na východ od Prešova a strádající válečným konfliktem. Když začaly být (zatím jen) verbální útoky na softbalistky nepřeslechnutelné, popadla trnavská výprava peřiny a byla evakuována za ostatními do tělocvičny.

Ráno se večerní  nejistota změnila v katastrofu obludných rozměrů. Opravdu končíme ve skupině třetí za druhými Ledenicemi a …. prvním SaBaTem. Proboha! Klikatými cestami se ubírá sportovní (ne)štěstí. Vždyť ještě porážka 0:7 s Ledenicemi by nám pořád stačila k vítězství ve skupině. Myšlenek na Macochu se tedy musíme vzdát, leda bychom se do ní chtěli vrhnout. O umístění hrajeme ve 12h proti soupeři, kterého teprve určí ranní zápasy z druhé skupiny. Vezeme děti na hřiště a na snídani. Doplňujeme holkám vitamíny z ovoce, pak se jdou v sílícím horku rozcvičit. Chvíli to vypadá, že nás vývoj turnaje pošle proti našim mladším, pak ale prst Osudu ukáže na domácí Blansko.

Jdeme první na pálku a slibně se rozjíždí Anička, tedy Ondra. Posouvá se na druhou metu, ale víc z této situace nevytěžíme. Role se mění a jdeme do pole. Nadhozy obstará Amča, pochytá je Maki S. Holky v poli jsou na svých pozicích pekelně soustředěné, úplný opak včerejšího večera. Tři rychlé auty nás zase pobízejí k útoku. Na odpalu se ale nemůžeme trefit, i když v kontaktu s míčem jsme. Takže stále bez bodu. V tomto zápasu nejspíš rozhodnou maličkosti. Snad v obraně nezaváháme. Osa nadhoz – kečr funguje spolehlivě, drobky uklidí pole. Jednou to ale přece jen neklapne a soupeř odpálí daleký luft. Ondru na osmičce v tu chvíli nejspíš úplně ovládne dojem, že jí Všemohoucí přímo z nebe posílá její oblíbený čokoládový muffin, proto za ním vyrazí jako blesk a v následujícím okamžiku ho svírá v rukavici. Zklamaná zjištěním, že nejde o sladkost, skromně přijímá ovace bouřícího publika.  A s tím souvisí další podstatný moment tohoto turnaje. A nejen jeho. Naše  holky se pod vedením trenérů chovají velmi slušně, uctivě a srdečně ke každému soupeři, nepřou se s rozhodčími a to se jim při turnajích vrací. Nyní je hlasitě povzbuzují nejen naši mladší, ale také již zmiňované Ledenice, přidávají se i Sviny čekající na jejich finálový zápas. To zahřeje srdce každého našeho příznivce. Rodiče obzvlášť...  Ale zpátky k zápasu. V další směně se konečně znovu posouváme na metu díky Týnce H. Ta si pak tradičně troufne ukrást druhou metu. Pak ještě jednu. Následně využije zmatku a dohadů v poli soupeře a doskočí až pro první dnešní bod. Super! Teď nesmíme udělat chybu. V obraně jsme pozorní. Zatrne nám, když se Maki S. snaží při třetím švihnutém strajku přihodit rychle na první metu. Příhoz je o kousek kratší, než měl být. Barča R. tak musí sestoupit z mety, při tom míč nešťastně tečuje hranou rukavice, bohužel přesně proti pohybu zabíhající Barči C. První meta – pohodlně : save! Uf! Snad se nevrací včerejší smůla… Rychle zahráváme další aut, když Amča bleskově chytá odpal odražený od země a pohodlně dopravuje míč Barunce na první metu. Znovu se zmocňujeme pálky.  Ovšem opět jen na chvíli. Je jasné, že rozhodne obrana. Nebo náhoda. Ani tentokrát soupeři nic nedovolujeme a napětí závratně roste spolu s teplotou vzduchu. Přibývá i dychtivých diváků. Eliška Polanská se pokouší dobýt alespoň první metu, ale při slušném odpalu jí chybí půlkrok. Pak ještě Maki S. vyvolá rozruch luxusním odpalem daleko podél třetí mety. Doběhne na druhou, z níž pak marně vyhlíží, kdo by jí otevřel dveře k cestě domů. Škoda. Vylepšení náskoku by nám poskytlo víc klidu. Kontrolujeme čas a počítáme, zda se ještě stihne rozehrát další směna. Moc o to nestojíme. Soupeř jde na pálku, řada přichází na chlapce v jejich sestavě. Sakra. Amča sklízí potlesk za rychlý strikeout. Mladík se rozmrzele ohání pálkou ještě dlouhou chvíli po opuštění boxu. Tam už nám neublíží. Ten další se ale trefuje a míč se snáší někam  na hranici vnitřního pole. Maky V. na dvojce udělá rychlý krok. Soudím, že míč stihne ještě ve vzduchu. Pak se na moment zarazí. Takže asi nestihne… Nohy jsou jako zarostlé do země a vysouvá se dloooooouhá ruka nastavující rukavici až těsně k zemi. Míč rychle klesá a najednou ho nevidím. Z křiku ochozů nelze vyčíst, co se stalo. Pak se pálkař  začne vztekat a ruce nám vystřelují nad hlavu. Dva dole!! Poslední aut si bohužel vůbec nevybavuju, možná jsem se raději ani nedíval. Potom je konec směny a soupeř se jde rozhazovat. Zbývá 50 vteřin do vypršení časového limitu. Rozhodčí chvíli přemýšlí a pak se vydá k lavičkám potřást trenérům rukou. Vážně konec? Domácí ještě zkouší protestovat; nejspíš stejně jako my zapomněli, že už bylo odehráno pět směn. Pak už je čas nepodstatný.

Slavíme jako po finále. Čest poraženému soupeři, byl vážně dobrý. Takže nakonec šťastně končí turnaj, který jsme mohli (a při naší současné formě měli) vyhrát. Končíme pátí a máme stejný poměr vítězství a porážek jako vítěz turnaje, jehož jsme navíc ve vzájemném duelu přemohli. Všichni ostatní mají zápasovou bilanci horší než my, tedy včetně týmů, které skončily před námi.  Bez ohledu na umístění, které nás asi mrzí, byl pro nás turnaj velmi poučný. Ukázal nám, že umíme pravidelně porážet silné týmy této soutěže. Taky nám ale připomněl, že bez náležitého soustředění na hru a s trochou smůly k tomu lze prohrát s kýmkoli.

Holky rychle obědvají, pak ještě čekáme na naše mladší děvčátka, nakládáme věci do aut, rozdělujeme osádky jednotlivých vozů a vydáváme se na cestu domů. Snad pro nás D1 nechystá nějakou nepříjemnost… Při nájezdu u Bíteše poprvé zazní v mém voze informace o vážných komplikacích na 45.kilometru. Pak zastavujeme na (naléhavé) přání děvčat na 110. a ani další zprávy nejsou povzbudivé. Blížíme se k výjezdu na Kácov, z rádia víme o sérii tří  nehod mezi 53.a 41.km. Informační tabule hlásí kolaps dopravy v tomto úseku. Sjíždíme tedy z dálnice, na níž mezitím uvízla ostatní auta našeho konvoje. Těžko se vybírá místo pro bezpečný návrat na ni. Touláme se po silnicích nižších tříd od Zruče až po Kutnou Horu. Prázdniny jsou na dohled, školní povinnosti zapomenuté, pohybujeme se výletním tempem, takže důkladně zkoumáme každý poutač na točenou zmrzlinu a pak taky místa vhodná pro.. ehm… zdravotní zastávku. Nakonec sázíme na Kolín a D11. K našemu hřišti přijíždíme po čtyřech hodinách cesty za ohlušujícího dunění přenosného reproduktoru, který holky ani na chvíli nepouštějí z ruky. V hlavě mi výstražně bliká : „musím-zabít-Justina-Biebera!“. Děti ale přivážím v pořádku a spokojené. Doma si vyslechnu pochvalu, že „tenhle trip byl vážně skvělej. A říkaly to všechny holky“. No povězte, nestojí to za to?!

Zdá se vám tenhle příspěvek málo zpravodajský, hodně nevyvážený, jednostranně hodnotící či dokonce nechutně tendenční? Máte pravdu, ale právě takový jsem ho chtěl mít. Pokud Kanta naplňovalo obdivem hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm, pak já po tomto víkendu obdivuji naše starší žákyně, které si dokázaly osvojit dovednosti a návyky neobsažené ve školních osnovách a stále se v nich zlepšují. A pak taky naše trenéry, kteří je při tom vedou. Tenhle příspěvek není v prvním plánu určen pro hráčky, i když si ho snad taky rády přečtou. Je spíš pro nás rodiče.

Zkuste se někdy přidat k výpravě, podpořit naše děti i na venkovních turnajích a pomoci tím trenérům unést ohromnou zodpovědnost, kterou dobrovolně přijímají, když jim svěřujeme to nejdražší, co nám život nabídl. Ano, vím, jak málo času na podobné akce rodičům zbývá, jsem na tom podobně jako vy. Ale aspoň jednou mi to vyšlo a bylo to velmi, velmi osvěžující.

Pokud volný den nenajdete, nic vážného se nestane, trenéři se o holky starají opravdu vzorně. Dohlížejí, aby nikde nic nezapomněly, aby si peněženky ukládaly na bezpečné místo, aby nejedly málo, aby nejedly moc, připomínají jim pitný režim i použití toalety před zápasem, starají se, aby měly holky kde spát, kde se naobědvat, navečeřet, nasnídat, aby jim nezmokla zavazadla, aby měly zajímavý program ve volném čase, aby jim nechybělo ovoce ani domácí pečivo (výborné; sám jsem ochutnal), mají vždy při ruce léky na drobná zranění či akutní potíže, trpělivě holkám vysvětlují herní činnosti a nacvičují je s nimi, k tomu jim citlivě svěřují zodpovědnost za sportovní pomůcky. Jinak řečeno – starají se o jejich růst sportovní i lidský.

Ovšem pokud se vám podaří nějaký čas najít a přijedete se podívat, uvidíte je, jak si nezištně pomáhají, upřímně se povzbuzují i utěšují, jak si vzájemně pletou copy, dokonce občas přijmou doporučení či nařízení někoho dospělého a někdy se samy od sebe ujmou těžké tašky s chrániči.  Taky uvidíte, jak se dokážou soustředit, s jakým zaujetím dělají něco, co má smysl, jak se dokážou vyrovnat s nepohodlím či s neúspěchem, jak si hledají a budují své místo v kolektivu, dělí se mezi sebou o vše, co mají, a jak jsou přitom spokojené, srdečné, veselé a hlavně zdravé.  

Na vlastní oči viděl a zapsal  Martin S.


 

Žákyně starší: turnaj v Blansku pohledem rodiče