Tak jsme se opět sešli s naší velmi oblíbenou Violkou Slepičkovou. K údivu nás všech byla přítomna při medailovém ceremoniálu olympijských her a dokonce ty medaile předávala. Bouřlivě jsme se přivítali, ale i slzička ukápla, protože jejího dědečka jsme stále nenašli. Zkusili jsme tedy středověk.
Přivítal nás lancknecht se svojí ženou bouřlivou písní Hoja, hoj! Bohužel nás všechny při zpěvu bez roušky notně poprskali a rozšířili mezi námi různé nemoci. Epidemie moru, cholery a lepry se rozšířila velmi rychle. Někteří oslepli, jiní nemohli chodit, nebo jim odpadávali části těla (hlavně ruce). Naštěstí máme v našich řadách odborníky na vše. Dokázali jsme i ve středověku nalézt potřebné složky léku a všichni se vyléčili. Slepí opět vidí, choří opět začali chodit a ruce jako zázrakem přirostly.
Opět zdraví a silní jsme se vydali do hlubokých hvozdů, do opevněných měst i do chudých vesnic hledat dědečka Violy, pana profesora Kohouta. Potkali jsme bohaté kupce i skromné trhovce, kteří převáželi své zboží přes hluboký hvozd plný krvelačných lapků. Pomohli jsme jim zboží přepravit a dostali jsme za to velmi cennou informaci, že pan Kohout ve středověku rozhodně není….
Takže nás čeká další přesun v čase.
Počasí: krásné až i nádherné
Strava: vyvážená a chutná