Helča Novotná - Našla jsem to, co mi v životě dává smysl a radost a dělám to na Joudrs

V úterý 5. 4. 2022 jsme slavnostně přivítali Helenu Novotnou v síni slávy klubu SK Joudrs Praha.

Helča se tak zařadila po bok významných členů a všichni v Joudrs víme, že si to zaslouží. Redakce SK Joudrs Praha připravila s Helčou rozhovor, kterým bychom chtěli vyjádřit, jak moc si vážíme, že je Helča součástí našeho klubu a co vše pro něj dělá. Chtěl bychom ale také, aby i ti, co přišli v nedávné době a Helču zažili už „jen“ jako trenérku, viděli širší souvislosti. Helča je totiž jedna za mála, která také prošla kompletně celou mládeží a po ukončení kariéry softbalistky (Helča stále hraje slowpitch na reprezentační úrovni) se vydala trénovat.

 

Helčo, představ se nám a řekni o sobě to, co si myslíš, že by lidé měli vědět?

Jsem Helča, našla jsem to, co mi v životě dává smysl a radost a dělám to na Joudrs.

Klasická otázka, jak ses dostala k Joudrs?

Na gymnáziu Ústavní byla paní učitelka Tománková a ta trenérům z Joudrs – svým bývalým studentům – dohazovala sem tam nějakou šikovnou sportovkyni z řad studentek; takže skrze ni. Mimochodem, úplně poprvé jsem soft zkoušela, když na gympl na praxi chodila Babeta – Petra Pravečková (členka síně slávy Joudrs) – ta mě tehdy naučila můj úplně první softballový střeh.  

Co si myslíš, že se stalo, že jsi u tohoto sportu a klubu zůstala až doteď?

Joudrs mi v těžkých chvílích mého dětství dopřálo prostor, kde jsem se cítila v bezpečí a jako doma. Trenérům, kterým jsem tenkrát přišla do rukou, záleželo na tom, jak mi je. Jasně, že mě učili softball, ale zajímali se i o mě jako člověka a snažili se mi pomoci tam, kde jsem si nevěděla rady a kde jsem se bála. Zranitelné nejisté holce dopřáli pocit úspěchu a jistoty – sem patříš, tady být můžeš, my tě bereme!

Jaký máš nejlepší zážitek spojený s Joudrs?

Těch patnáct minut uvádění do síně slávy nikdy nezapomenu. Bylo to ohromně až neuvěřitelně silný! Člověk věnuje obrovské množství času, snahy a energie něčemu, co mu dává smysl, někdy je to i nad jeho síly, ale jede dál a pak najednou zjistí, že se to potkalo i z té druhé strany a bylo to „viděno“. Ty slova, který tam zazněly… prostě ufff!
 

Nebýt ale téhle čerstvé události, vytanou mi na mysl různé momenty; jak jsem na soustředění v Chomutově ve svých 13 letech poprvé v životě dostala celý ananas od spoluhráček k svátku. Hlášku „Mezi Pressovy nikdo nic nenapresuje“ (chycený luft mězi mě a sestru na MČR do 15 let). Vítězný odpal na MČR do 17 let. Extraligový titul, kdy se ke mně na hřiště po zápase seběhla dvacítka mých malých svěřenců. Bojovka pro trenéry, kterou nám z vlastní iniciativy za odměnu připravily děti na soustředění jako poděkování. Akce „kolibřík“ ze sedlčanského soustředění, kdy se přes celou prázdnou tělocvičnu snažily nepozorovaně proplížit tři děti ven. Mistrovství světa na Joudrs. Schůze, kde do noci vymýšlíme, jak to či ono dělat pro děti nejlépe.

Tvoje trenérské kroky na začátku nevedly k softbalu, ale k atletice, jaký to mělo důvod a co ti to dalo?

Když byly synu Davidovi čtyři roky, chtěla jsem ho dát na atletiku, ale všechny přípravky začínaly až od šesti let. A tak se nějak stalo to, že jsem založila kroužek atletické přípravky pro čtyřleté při DDM Stodůlky. Rozhodně to „rozjelo“ můj zájem o pohybový rozvoj dětí a dalo mi to základ, ze kterého jsem pak u softu mohla pokračovat a rozvíjet své schopnosti dál.

Představ nám svoji roli v současném Joudrs.

V první řadě jsem trenérka dětí týmů do 11 let, tedy t-ballu, coachballu a žáků U11. Letos to je celkem asi 50 dětí, jednu sezonu to bylo dokonce 80 dětí. Těmto týmům plánuji tréninky, turnaje, soustředění a další program. Zastřešuji koncepci těchto přípravkových kategorií. Starám se o to, aby každý tento tým měl dostatek trenérů a zajištění jak na tréninky, tak na turnaje. Aby trenéři věděli, co a jak mají dělat a bavilo je to. V kontaktu jsem samozřejmě také s rodiči.
V rámci tohoto všeho se pak částečně zapojuji do klubového dění v různých dalších oblastech, které se mé „sekce“ týkají – nábory, koncepce klubu, práce s rodiči…
Jako svou základní roli vnímám to, aby u nás děti byly šťastné a být v Joudrs je obohacovalo pro život.

Máš ještě nějaké další aktivity, které se týkají softballu, nebo sportu obecně?

Něco by se našlo ????
Před dvěma roky mi bylo softballovou asociací svěřeno školení mládežnických trenérů III. třídy; jsem tedy jednak lektorkou a jednak zajišťuji další lektory na témata, ve kterých se třeba sama tak odborně necítím.

Na starost mám ještě projekt Clash of Skills, který má za cíl motivovat trenéry, aby své svěřence rozvíjeli pohybově na všechny strany – neopomíjeli rychlost, koordinaci, umění se hýbat - ne pouze softballově.

Jsem také trenérkou v programu Trenéři ve škole – docházím do tělesné výchovy v prvních a druhých třídách základních škol. Tento multisportovní program koordinuji pro Prahu 8.

A v posledním roce se přidala ještě jedna aktivita – s partnerem Kubou stavíme venkovní dřevěná hřiště pro náctileté a dospělé. Jsou to takové opičí dráhy – šplhání, ručkování, přelézání, podlézání – skrze které také, doufám, pomůžeme pohybovému rozvoji třeba u někoho na zahradě, nebo v obci.

A pak jsou ještě další drobné aktivity, všechny ale mají společného jmenovatele, a to jsou děti a jejich nadšení a láska k pohybu a příležitost k pohybu.

Čeho bys ráda dosáhla a co si myslíš, že už sis ve svém životě splnila?

Za největší úspěch považuji, že jsem se naučila pracovat sama se sebou. Poznala jsem kdo jsem, co je a co není pro mě. Znám své hodnoty a samozřejmě se učím dál... A taky jsem pyšná na svoje dva syny. Ještě je brzy dělat soudy, ale myslím, že jsou fajn ????.
A pak je tu ten pocit, že čím víc se vzdělávám a získávám zkušenosti, tím víc vím, kolik toho ještě nevím. Takže se kloním k oné klišé frázi, že cesta je cíl. A jestli je na té cestě studium první trenérské třídy, nebo andragogiky, nebo více času pro rodinu, anebo založení venkovské odnože Joudrs…to teď sama nevím.

Poslední otázka se týká tvých myšlenek spojených s naším klubem…

Každý má nějaký názor, jak se mají věci v klubu dělat. Tomáš Kusý mi jednou řekl, že on prostě chce umožnit každému, kdo chce softball hrát, aby ho hrál, že nedokáže někomu říct – „ty ne“. A to je vlastně základ všeho – každý, kdo to chce u nás zkusit, má dveře otevřené. A nám je jedno, jestli jde za výkonem či zábavou, jestli z něj vyroste reprezentant týmu A, nebo hráč přeboru C, nebo z něj bude rozhodčí či pomocník na hřišti, nebo třeba za dva roky přejde dělat skoky do vody, protože softball pro něj nebude. A já cítím stejně a jsem ráda a pyšná, že to takhle máme. Doufám, že se nám víc a víc bude dařit nastavovat naše fungování tak, abychom uměli být klubem pro každého, kdo o to stojí.

 

Helčo moc díky za rozhovor a za vše, co pro klub děláš. Ať tvé další kroky v Joudrs vedou vždy tím správným směrem.