O uplynulém víkendu 17. – 18. června vyrazil tým kadetek mladších do polského Brzegu na přátelský mezinárodní turnaj Jacek Cup U18. Úroveň 4 zúčastněných týmů byla velmi různorodá, od začínajících hráček ještě žákyňského věku až po tým domácích v průměru 18letých dívek hrajících nejvyšší polskou ligu žen. Tomu odpovídalo i výsledné pořadí, ve kterém naše děvčata obsadila stříbrnou příčku.
Do Polska jsme nakonec vyrazili jen s 10 hráčkami a už odjezd se neobešel bez nepředvídaných událostí, jako byl pozdní příchod, zapomenutý pas, menší dopravní zácpa hned v Praze a hustý provoz s mnoha kamiony a dopravními omezeními za polskou hranicí. A tak jsme po strastiplné cestě dorazili do místa konání s mírným zpožděním, ale ani organizátorovi, ani nám to na náladě moc neubralo. Jen Luboš musel zase hned zpět, protože jej na sobotu volaly pracovní povinnosti… My byli ubytováni ve třídě v novotou a čistotou zářící místní školy, dostali k dispozici kuchyňku (trenéři), šatnu, sprchy, takže hodně slušný komfort.
V sobotu nás po ránu čekalo slavnostní otevření turnaje za účasti starosty města, které velikostí odpovídá našemu menšímu okresnímu (Brzeg se nachází kousek od Wroclavi), paní ředitelky školy a dalších VIP hostů. Od hlavního organizátora turnaje, Jacka Krzciuka se nám Joudrsákům dostalo velmi srdečného oficiálního přivítání.
Po úvodní předpokládané výhře domácího týmu nad družstvem starších dívek z družstva Kutno I jsme nastoupili proti druhému, mladšímu týmu z Kutna. Zápas spíše v tréninkovém tempu jsme i díky slabšímu nadhozu soupeře, naší chuti pálit cokoli, co se podobalo strajk zóně, a především trestat jakoukoli chybu agresivním běháním po metách, jsme v první směně uštědřili soupeři 10 bodů, pak se domluvili na ukončení směny, v další směně podobným způsobem získali dalších 10 doběhů a ve 3. inningu byl po dalších 7 našich bodech zápas po dohodě kaučů obou týmů ukončen za stavu 27:0 pro nás (i když oficiální skóre znělo „jen“ 17:0).
Po této rozcvičce jsme si zašli do centra na oběd a prohlídku místního náměstí, Renata zaskočila za kulturou do nádherného kostela, děvčata si mezitím pochutnala na lodech (zmrzlině), načež jsme se kolem místní Lennonovy zdi vrátili zpět do areálu. Ten by se dal tak trochu připodobnit k areálu Storms při ZŠ Jana Wericha v Řepích, jen byl s větším hřištěm, ale rovněž s 2 umělkami, na kterých jsme se rozcvičovali do zápasů. Ten náš druhý měl podle všeho rozhodnout o vítězi turnaje, měly se v něm střetnout dosud neporažená družstva: my a děvčata domácích. Tušili jsme, že to nebude lehký duel, ale snažili jsme se namotivovat k nejlepšímu výkonu. Začali jsme jako hosté a podařilo se nám urvat 1 doběh, i když pak už bohužel žádný další, naše pálkařky byly trochu překvapené z hodně rychlého nadhozu soupeře. V dohrávce směny jsme pak vyrobili neskutečné množství chyb a Polkám tak hodně umožnili jejich navyšující se skóre. Nicméně polská urostlá a vyspělá děvčata podle očekávání i tvrdě pálila, takže to nebylo jen o našich chybách… Podobně tomu bylo i ve směně druhé, ve které se nám už žádný bod dát nepodařilo, kdežto protivník jich na konci měl na svém kontě již 10. Pak polský tým vystřídal nadhoz, ale ani na něj jsme i přes slibné šance nedokázali skórovat. To už jsme hráli vabank, snažili se krást za každou cenu, ale zkušený soupeř si nás pohlídal a předvedl i jeden hodně pěkný fejk, když jsme vyzkoušeli tzv. kadetskou hru: náš běžec z 1. mety kradl dvojku přičemž běžec ze 3. mety čekal na zahrání této krádeže, kterou však kečr nehodil na 2. metu, ale 2. metařce, která rychlým příhozem vyautovala našeho běžce z trojky snažícího se skórovat na domácí metě. Výsledné skóre 1:11 nám vzalo naděje na ten krásný opravdu OBROVSKÝ pohár pro vítěze… ale teprve až druhý den jsme se dozvěděli, že jsme vlastně hráli proti týmu, který hraje nejvyšší polskou ženskou soutěž (v neděli po obědě odjel hrát proti Wroclavi) , takže jsme nakonec z prohry až tak smutní nebyli. A mít s sebou v Polsku ony 4 chybějící hráčky základní sestavy včetně Klárky na nadhozu, a hrát svou hru bez zbytečných chyb (nazval jsem je T balláckými, kolegové od mladších hráčů mi snad odpustí), kdoví, jak by se celý zápas odvíjel…
O naše pozápasové rozptýlení se postaral zase Jacek tím, že každému týmu zaplatil 1 hodinu v místním aquaparku, který navštívila většina našeho týmu. V permanenci byla především skluzavka a vířivka (tu jsem obsadil já), a pak jsme si ještě zahráli na jelena a přihazovanou, děvčata se na chvíli proměnila i v akvabely a zkoušela skupinové choreografie. Po cestě zpět jsme doplnili zásoby v místním Kauflandu a večer se holky začaly družit s polskými děvčaty a dokonce si navzájem i rozuměly, i když každá strana hovořila svým rodným jazykem (našim děvčatům jsem již po cestě z Prahy vysvětlil, že polsky „hledat“ neznamená nic sprostého, tak aby se tomu nesmály, až to uslyší…).
Po nedělním budíčku, částečnému sbalení, pogratulování Míše k narozeninám a k tomu, že už není … Třináctka (zato 14ctka s odřeným kolenem z prvního zápasu, po ránu a bazénu již notně mokvajícím), jsme se přichystali na závěrečný duel. Už po ránu opět pražilo slunce a holky byly utavené hned po rozcvičce. To už byl s námi opět i Luboš a tak jsme měli ze zápasů v této sezóně konečně i nějaké fotky 
. Během utkání si pak děvčata prověřila znalosti z fyziky, konkrétně, že chlazení motoru může být buď vzduchem, nebo vodou, ale že to vodou je určitě rychlejší a především příjemnější: celý zápas jsme se polévali, abychom přežili… Soupeřky z týmu Kutno I, které již před tím k našemu překvapení prohrály se svými mladšími spoluhráčkami, postavily na prkno 17letou dost svižnou nadhazovačku a na kečrovi byla dokonce osmnáctka s velmi rychlou rukou. Přesto se nám po čase podařilo na jejich souhru najít recept a postupně jsme přidávali bodík po bodíku naší osvědčenou agresivní taktikou. V poli jsme se vyvarovali chyb (až na 2 malé hrubice) a po té, co se Evě podařily dokonce hned 3 skvělé hity (z toho byly 2 běžené homeruny), bylo o vítězi prakticky rozhodnuto. Kaňkou v závěru bylo zranění našeho kečra (rána do prstu), a protože jsme už nemohli střídat, řekli jsme Terce J., že si půjde tu pálku zkrátka odstát. No, neodstála: na skvěle položenou ulejvku a pár přehozů doběhla až domů pro bod! Po vítězství 13:3 přebíráme stříbrný pohár, dostáváme mnoho gratulací a poděkování za to, že jsme přijeli, od Jacka, který v podstatě sám celý turnaj připravil, odřiditeloval, připravoval „bojisko“, dělal rozhodčího a staral se o dobrou náladu. Díky Jacku a snad se uvidíme třeba na podzim na našem posezónním Joudrs Cupu.
A honem dobalit, vysprchovat, po cestě se zajít najíst a hajdy domů. Zpáteční cesta už naštěstí probíhala mnohem klidněji, i když nám ji před Prahou znepříjemnil déšť.
Turnaj nám kromě společně stráveného víkendu a mnoho zážitků ze zahraničí ukázal, že holky umí hrát i bez několika opor týmu velmi slušné zápasy, z nichž ten s osmnáctiletými polskými extraligistkami byl podle Jacka „Najlepszy dla oka widza mecz“. Zahrálo si v něm všech 10 našich hráček: Vendy Dastychová, Květa Foitová, Elíza Gottwaldová, oslavenkyně Míša Jakschová, Lucka Jungová (která skvěle převzala roli tahouna týmu), Terka Junková, Julča Onderková, Lenka Srbová, Eva Staňková a Zuzka Zdráhalová.
Děkujeme Jackovi za milý turnaj (závěrečné foto s Renatou a se mnou vyjadřuje asi vše, že ano) a zvláštní poděkování patří Lubošovi za obětavost při řešení naší dopravní situace.
Teď už nás čeká další kolo 2. ligy kadetek, na kterém bychom chtěli opět uspět a přiblížit se extraligové příslušnosti, zvlášť, když se odehraje doma. Do widzenia na Joudrs!
Petr
