Do finálového turnaje hraném v krčském areálu jsme vstoupili jako nejlepší tým po základní části extraligy a byli tak nasazeni přímo do semifinále, kde jsme očekávali svého soupeře. Ten měl vzejít ze čtvrtfinálových zápasů. Žádné překvapení se v těchto duelech nekonalo a tak jsme k úvodnímu utkání nastoupili proti domácím Eagles. I přesto, že jsme jej hráli až o sobotním odpoledni a soupeř už měl za sebou dva předchozí zápasy, nedokázali jsme se nějak probudit. Role favorita nám příliš svazovala ruce, dělali jsme chybičky v poli a pálka, naše věčná bolest, se nám opět nedařila. Když už se nám podařil odpal, většinou končil přímo u soupeřek, které nás pohodlně autovaly. Zkrátka smůla. My se na bod nadřeli strašně moc, kdežto Orlice bez větší námahy přidávaly bod po bodu. Před závěrečnou dohrávkou svítilo na tabuli hrozivých 1:7. Zkusili jsme ještě zabrat a utkání se nám podařilo zdramatizovat. Na vítězství to však nestačilo, prohráli jsme 4:7. Zklamání bylo veliké, ale paradoxně nás tato studená sprcha na úvod turnaje nakopla.
V neděli jsme si před zápasem řekli, že se tak lehce nedáme a že na Orlice musíme vlítnout hned od začátku. Tíhu jednoho prohraného zápasu a tím pádem nepostupu do finále jsme si nepřipouštěli, i když soupeř se cítil „na koni“. Jenže ouha! Jako by z Bohnic do Eagles parku přijel úplně jiný tým. Sebevědomý a nabuzený. A první směna byla jako z říše snů! Na reprezentační nadhazovačku Gabču se nám najednou dařilo pálit a agresivním útokem jsme dostali domácí pod tlak. Výsledkem byly 4 doběhy v 1. směně, soupeři se naopak nepodařil ani jeden. Naše pozorná a téměř bezchybná hra v obraně, kterou skvěle podporovala Eliška na prkně, soupeři téměř nic nedovolila. A i když se Eagles snažily, co mohly, my už vítězství z rukou nepustili a nakonec slavili výhru 6:1. O postupujícím do finále tak musel rozhodnout třetí vzájemný zápas.
Na ten jsme se nahecovali ještě víc a šli do něj s vědomím, že máme psychickou výhodu, protože soupeř už se viděl ve finále. To jsme již věděli, že do něj z druhého semifinále, které bylo rovněž velmi dramatické, nakonec postoupil na úkor Dvora Králové tým Trutnova. Ten rovněž, stejně jako my, úvodní zápas s dvorskými děvčaty prohrál. Řekli jsme si, že jej napodobíme a Eagles „dáme“. V zápase nervů jsme začali opět dobře a postupně jsme si vytvořili náskok až na 4:2. Pak se však opět dostala ke slovu silná „pálka“ domácích a i přes naše taktické šachy na nadhozu jsme nedokázali zabránit vyrovnání. Šlo se do poslední směny, ve které jsme měli jako domácí dohrávku. Atmosféra houstla, souboj probíhal jak na hřišti, tak na tribuně. Díky našim rodičům jsme však i tam postupně získávali převahu. Eagles se v útoku podařilo dát naštěstí jen jeden bod. Dohráváme, daří se nám i za cenu dvou autů skórovat, navíc máme Áďu na druhé metě. Na pálku jde Klárka P., která už ze sebe naštěstí setřásla bolest po předchozím ostrém střetu se slajdující Gabčou na domácí metě. Stav 2 strajky, 2 auty, skóre 6:6. Ptám se Ádi: „Chceš jít na třetí?“ Odpovědí mi je souhlasné pokývnutí. Tak jdeme do rizika, buď, anebo. Nadhazovačka soupeře je v tlaku, vidí, že můžeme skórovat. Nadhoz, Klárka pálí, spojka nezpracovává tvrdý odpal po zemi, Áďa běží, posílám jí domů, Klárka běží na dva, kde ji sice autují, ale Áda už je „doma“! Ještě se pro jistotu po očku podívám na metového rozhodčího (ještě o něm bude řeč), jestli je vše v pořádku a nemá chuť nám pokazit radost, ale mezitím už se všichni radují. Jsme ve finále! Utekli jsme hrobníkovi z lopaty a nedopustili překvapení turnaje na náš úkor. Zklamání domácích děvčat bylo samozřejmě veliké a je jen škoda, že jsme se nepotkali až ve finále. Přesto to byl krásný souboj až do konce a diváky obou táborů zvedal doslova ze sedadel. Přáli jsme Orlicím alespoň zisk bronzové medaile, o které měly bojovat hned v následujícím utkání (takový je bohužel už 2 roky systém turnaje…). Loni na něj doplatil v boji o bronz SaBaT v utkání s námi, letos zase Eagles. Oba týmy totiž hrály s jedinou nadhazovačkou a obě už toho měly po 5 zápasech hraných na 5 směn zkrátka fyzicky dost. Na finálovém turnaji totiž neplatí oproti standardním extraligovým turnajům omezení nadhazovaček, což na jedné straně vede dle mého názoru k přetěžování nadhazovacích „jedniček“ týmů, a na straně druhé to nemotivuje kluby vychovávat v týmu více nadhazovaček …
Eagles nakonec svůj boj o bronz s Dvorem Králové prohráli, přispělo k tomu kromě únavy jistě i zklamání z prohry s námi.
To my se naopak snažili zabránit uspokojení z postupu do boje o zlato a namotivovávali se opět naší ten víkend oblíbenou hrou „šli tři opice do porodnice“, do které se rádi zapojili i všichni koučové. Věděli jsme, že si nás Trutnov ve finále nepřál. Už jsme spolu letos svedli hodně vyrovnaných bojů, ze kterých jsme však častěji vyšli jako vítězové my. Koučové obou týmů si před zápasem se vzpomínkou na památných 5 prodloužení na letošní Werichiádě popřáli, že tentokrát žádný tie break nechtějí… Věděli jsme, že jejich nadhazovačka Terka už toho během víkendu odházela hodně a Anežka, druhá skvělá nadhazovačka soupeře, má zdravotní problémy. To my jsme naší Elišce nechali rozhodnout, jestli chce ještě házet. S odpovědí, že to zkusí, jsme šli bez bázně „na to“. Ale s obavou, jak bude pískat již zmiňovaný metový rozhodčí. Jeho styl rozhodování se nejen nám již od úvodních zápasů zdál přinejmenším podivný. A bohužel došlo k tomu, co viselo ve vzduchu celý víkend. Pan Andr zase předváděl, že turnaj dětí nemá v jeho podání sloužit k výchově mladých hráček, ale k tomu, aby ukázal, kdo je na hřišti pánem. Pro (podle mě) po jeho pár dalších sporných rozhodnutích (za stavu 0:2 v náš neprospěch) už to moje nervy nevydržely a řekl jsem mu, co si o jeho rozhodování myslím. A šel jsem ven. Toho vyloučení však nelituji, navíc za mnou vzápětí chodili koučové i hráčky jiných týmů a v mých názorech na rozhodování dotyčného mě všichni podpořili. Takže jsem zbytek utkání sledoval z baseballové tribuny Eagles parku… naštěstí máme početný koučovský tým, takže mě na třetí metě výborně zastoupila Renata (rovněž trenér požadované III. třídy) a v hledišti jsme ještě měli Jirku Hudíka se stejnou trenérskou třídou. A to bylo dobře, protože (jak jsem se později dozvěděl) reálně hrozilo, že bude vyloučen i druhý náš kouč Jirka Růžička…
Z vyvýšené baseballové tribuny jsem pak viděl nádhernou podívanou. To už jsme za mohutného podporování asi 40 – 50 našich fanoušků z řad rodičů i kompletního týmu žáků, kteří ten den slavili rovněž úspěch v podobě bronzové medaile a přijeli nám nadšeně fandit, srovnali na 2:2. Najednou jsme byli v domácím prostředí, tolik fanoušků a takový kotel nebývá k vidění ani na extralize žen… Bubny, řehtačky, trumpety a silné hlasivky všech přítomných Joudrsáků dodávaly našim hráčkám potřebnou morální podporu. Utkání se totiž pro nás nevyvíjelo příliš příznivě, museli jsme neustále dotahovat vedení soupeře. Naštěstí se nám to vždy podařilo, i když až na stovky metrů musely být slyšet nesouhlasné protesty tribuny proti některým rozhodnutím pana metového rozhodčího. Nervy drásající boj dospěl do stavu 4:4 a k nechtěnému tie breaku. Trutnovští na pálce, Eliška se snaží, seč může, ale dvěma pěkným hitům trutnovských nezabránila. Naštěstí naše posily z Tempa fungovaly výborně. Již před tím svou obětavost i za cenu zranění předvedla Bětka, Ema zase krásně doběhla na devítce míč odpálený skoro až k plotu a krásným příhozem do vnitřního pole zabránila dalším bodům Trutnova. Přesto po útoku soupeře prohráváme o 2 body. Holky se však nevzdávají, střídačka žije a báječně si to užívá, zdáli na sebe máváme, holky mě zdraví naší písní „Byl jeden kouč“ a dojímají mě tím skorou k slzám. Modlím se, jak už dlouho ne. Bože, přeci si ty naše holky po tak skvělé sezóně nezaslouží prohrát, prosím nedopusť to. Jdeme pálit, Áďa čeká na dvojce, jak se spoluhráčkám bude dařit. A jde jim to skvěle! Klárka P., Kuře (další posila z Tempa), i Ema se Štěpánkou pálí jak u Verdunu. Stahujeme 2 body, je vyrovnáno! A navíc se nám podařilo jen při jednom autu obsadit 2. i 3. metu. Na pálku jde náš držák na prkně Eliška, které se bohužel zatím odpaly moc nedařily. Ale ta holka má nervy z ocele! Za plného stavu 2 strajky a 3 bally nezpanikařila a znervóznělou Anežku, která během zápasu přeci jen Terku vystřídala na nadhozu, donutí svým klidem hodit čtvrtý ball. Následuje podle pravidel spodní toss. Teď by se to mohlo podařit. Stačí jen dobře trefit míč. Ale nervy pracují, Elišce se, stejně jako před tím Štěpánce, nelíbí Jirkův „nadhoz“. Nešvihá, a tak se pokus nepočítá. Pokouší se o mě, stejně jako asi o mnohé naše věrné fanoušky, infarkt, žaludek mám stažený. Pak Eliška švihne a - „míč letí do dáli“, stahujeme vítězný bod, běžím k hromadě radujících se našich hráček. Všichni se objímáme, mnohým se štěstím valí slzy jako hrachy a rozmáčí naše bojové zbarvení (díky Peťánku za tu černou tužku, moc pomohla!!), tribuny bouří, radost nebere konce. Je cca 19:30 SEČ, nastává udílení cen. Nejdřív ty individuální, které jsou po právu rozděleny takto: nejlepší pálkařka Gabča Slabá z Eagles, nejužitečnější hráčka Eliška Stejskalová z Trutnova a nejlepší nadhazovačka – zaslouženě Eliška Jašková z vítězného týmu SK Joudrs Praha!! Padáme si s Eliškou do náruče, gratulace neberou konce. A pak to přichází: po trutnovských děvčatech přicházíme na řadu my a přebíráme z rukou ředitele extraligy a komisaře turnaje vytoužené a tvrdě vybojované zlaté medaile. Byl to výborný okamžik, pane Výborný! Díky Alane, díky Poldo, a jde se slavit! Bouchají zátky od lahví nealko šampaňského, všechno dokumentuje Helča se Slávkem, kteří se na Krč kvůli nám vrátili po svém zápase Béčka (díky Novotní!). Dostáváme SMS gratulaci od předsedy i právníka (díky Tome, díky Dane), oslavy neberou konce. Ještě společné oslavné foto (díky Zuzko!), než nám pan Borecký zhasne hřiště. Cestou přijímám gratulaci od dlouho čekajícího Médi, kouče Eagles. Znovu říkám, jak mě mrzí, že jsme spolu nehráli až ve finále, moc jsem mu i jeho holkám medaili přál (díky parťáku za spolupráci během sezóny a v Little League!). A už se hrneme do restaurace, před ní na holky čekají 2 krásné dorty od rodičů z Tempa (díky Tempo za posílení v sezóně, jste úžasné holky a máte skvělé rodiče!). Ztemnělým Eagles parkem se nese „tak jsme mistři no a cóóó“, blahopřejeme si navzájem v realizačním týmu (díky Jirko, Renato a Kačko!) a postupně se rozjíždíme domů. Unavení, ale šťastní. Sen o našem zlatém „Naganu“ se splnil! Tak slavme ještě hodně dlouho, protože (alespoň mě), to zatím stále ještě nedochází, že to není sen, ale skutečnost.
Díky všem povzbuzujícím rodičům, týmu žáků a jejich koučům a především děvčatům z týmu žákyní, které sice do bojů o zlato moc nezasáhly, ale odvedly kus práce coby náhradníci na střídačce. Holky, byla to od vás skvělá podpora, fungovali jsme jako jeden tým a ta zlatá je i vaše práce! A samozřejmě nesmíme zapomenout na náš fan klub z týmu žákyní v čele s Giuli. Díky moc!
Díky holky žákyňky! Jak jsem vám už řekl v průběhu turnaje, mám vás moc rád, jste skvělý tým a udělali jste letos obrovský kus práce a já jsem na vás za to moc hrdý. A to nejlepší přišlo na konec sezóny: po čtyřech letech už nejede titul do Dvora, ale někam jinam: na Joudrs. Jsme MISTŘI! We are the champions, my friends!
Váš vyloučený kouč Petr
P.S. Druhý den jsem se dozvěděl, že o tomtéž víkendu vybojovaly naše kamarádky ze Sala Baganzy titul mistryň Itálie v žákyních. Brava Ragazze a Max! To nám to oběma týmům letos skvěle vyšlo. Tituly jsou zkrátka v těch nejsprávnějších rukou J.
